Bakhita

Právě v katedrále El Obeid v Súdánu se nachází obraz kanosské jeptišky BAKHITA - SESTRA FORTUNATA. Narodila se jako muslimka, jako dítě byla unesena a prodána do otroctví obchodníky s otroky, a díky nepřetržitému a prozřetelnému sledu událostí vstoupila do katolické církve, stala se jeptiškou a zemřela jako svatá.

Blahořečen Janem Pavlem II. v bazilice sv. Petra 17. května 1992.

Dnes ji súdánští křesťané, kteří stále trpí pronásledováním a smrtí, vzývají jako svou ochránkyni v nebi.

Tato súdánská otrokyně prošla nevýslovným utrpením od otroctví lidské svobody a svobody víry, a to až do té míry, že zasvětila svůj život Bohu v Institutu Dcer lásky, který založila Matylda z Canossy. Zemřel v roce 1947 ve městě Schio v provincii Vicenza.

Podařilo se nám také shromáždit některé konkrétní údaje o této postavě od otce Amortha, který nám vypráví, jak se jako chlapec ve své Emilii ocitl se všemi chlapci z farnosti, aby naslouchal stejnému hlasu Giuseppiny Bakhity, událostem, které světec prožíval v dětství a poté v dalších krocích života ve službách italského konzula, poté v Itálii a nakonec v kongregaci. To, co mladého Amorthovi zaujalo, byla žoviálnost a nevázanost postavy, která se pak účastnila cestování po komunitách a farnostech, aby mluvila o Ježíši a o tom, jak člověk může milovat Ježíše, i když pochází z jiného náboženství, když skutečně hledá pravdu s odvahou a pokorou. Vstoupit do katolické víry, vysvětlovala Bakhita, ve skutečnosti znamená nalézt jméno Toho, kdo “Už jsem ho milovala a cítila v sobě, aniž bych ho ještě znala”.

Unesena z náklonnosti svých rodičů a vesnice, když vytrhávala plevel na nedalekém poli. Tato skutečnost je zvláštní: vykořeněné byliny se téměř pomstí a”vytrhávají dobrou trávu” Aby zatáhl do bahna opuštěnosti a zpustošení a mohl obnovit pole.

Ironií osudu jí její únosci dali jméno BAKHITA, což znamená – ŠŤASTNÝ:

Je několikrát prodávána a znovu prodávána, zná fyzické a morální utrpení spojené s úplnou ztrátou svobody; Je také podrobena tetování, dokud na to téměř nezemře. Na trhu v Kartumu ji koupil italský konzul a divil se, že třmen už u ní nenosí, ale že ji milují. V radosti z nového prostředí však zůstává sklíčenost z toho, že navždy ztratil svou původní rodinu.

Do Itálie přišel v družině konzula Callista Legnaniho a jeho přítele Augusta Michieliho. V Janově, pod tlakem žádosti Michieliho manželky, jim konzul svěří Bakhitu a s nimi dorazí do Zianiga, kde je osvobozená otrokyně chůvou malé Mimminy.

I když se rodina Michieli přestěhovala k Rudému moři, Bakhita zůstala s Mimminou v řádu sester Canossianek v Institutu katechumenů v Benátkách. Není náhodou, že iniciativa za setrvání v EU vychází z určitého “Checchini osvětlen.

Bakhita zde žádá o křest a je jí dáno jméno GIUSEPPINA.il 9. ledna, 1890.Al se paní Michieli vrátila od Rudého moře, následovat ji na cestě je jen Mimmina, protože Giuseppina se rozhodla stát se jeptiškou a sloužit Bohu, který jí dal tolik a velkých důkazů své lásky.

Padesát let zastával skromné a prosté úkoly, které byly nabízeny se štědrostí a hrdinskými ctnostmi;

Její sestry si jí velmi vážily pro její dobrotu a lásku. Po vysokém věku a dlouhé a bolestivé nemoci se vrátil do svého života. “PARON”

Připomínají si slova, která doprovázejí text, jenž tvoří pozadí těchto poznámek, od Canossianského institutu ve Veroně, který ve chvílích agónie prosil ošetřovatelku, která jí pomáhala, slovy: ” Roztáhnu své řetězy”!

Ale Nejsvětější Panna Maria přišla, aby ji vysvobodila, a její poslední slova byla:” MADONA! MADONA!”

Jeho pověst svatosti se nyní rozšířila na všechny kontinenty...

Milosti, které dostává od Pána, jsou překvapivé a úžasné.